Večer jsme leželi a mluvili o nových zítřejších omezeních. Vztekala jsem se, že zas budem nosit venku roušky, když mně ...

  • 19. října 2020

Večer jsme leželi a mluvili o nových zítřejších omezeních. Vztekala jsem se, že zas budem nosit venku roušky, když mně zrovna zejtra přivezou běhací kočár. Manžel řikal, že to je to nejmenší. Že to nejhorší teprve příjde, potom, že se schválil šílenej schodek na další rok, že se už úplně utrhli ze řetězu a já jsem si uvědomila, že i když koukal do tmy, že to je ten jeho ustaranej pohled, kterej už má tak dlouho, a že to jsou ty jeho bolesti hlavy, že stejně žádná neurologická prohlídka nepomůže (navíc mu ji posunuli, protože doktorka má covid). Bylo mi smutno a měla jsem strach.