- 4. května 2020
Já jsem OSVČ, jsem jako, že na volný noze výtvarník, který prostě se živí scénografií a teď jako kostýmním výtvarnictvím. A od doby, co vlastně přišla ta koronakrize, tak se vlastně všechny inscenace, na kterých jsem dělal, slovy tři, já jich… nemívám jich moc, ty vlastně… pardon, čtyři, tak to je dost, se všechny pozastavily a postupně se vlastně zrušily, dvě z nich se jakoby zrušily, že jsou vlastně, že se neví, co s nima bude, protože to dělaly takový malý společnosti, u kterých jako je velmi závislý jako o tom, co s nima vůbec bude a jestli budou pokračovat v září, takže… a tam jsem nedostal ani vyplaceno, ačkoliv bylo vlastně u jedný tři tejdny do premiéry, u druhý dva dny do premiéry, když jsem se vrátil, takže z toho peníze jsem neměl, tam se to jako úplně zastavilo. A ty další dvě, tam jsem dostal vyplacenou padesátiprocentní zálohu a tu druhou vůbec, takže… a posunuly se jakoby zatím na podzim s tím, že projdou v září, v říjnu, jestli to bude možné a za jakých podmínek samozřejmě, takže jo. Ale teď jsem jako bez příjmu, teď jsem jako bez příjmu.
Zajímá mě, jestli sleduješ to, že právě veřejnost se teďka tak opřela do tý umělecký sféry, že vlastně, na co si ty lidi stěžujou a podobně?
Jo, to se mě dotklo, protože to bylo docela jako velký a ty věci prostě nejde přehlídnout, že jo, i když člověk se o to vlastně moc nezajímá, tak se tě to jako dotkne. A když se pak jako ponoříš, jako že to začneš listovat a neumíš to zastavit a projdeš si ty komentáře, tak jsou vlastně hrozný a je to jako smutný. A teď jsme právě… na Šumavě jsme to probírali s kamarádkou, která pracuje v divadle.
Je to hrozně zvláštní, protože to je takový jako, že má člověk pocit, že ta kultura je jako důležitá, že člověka… podle mě jako je to jedna z nejdůležitějších forem, jak člověk vzdělat vlastně, jako vrodit mu kulturu nebo cit pro kulturu nebo tu závislost na tom chodit do toho divadla, jakoukoliv, to může být i film, cokoliv. Ale vlastně jako mít tu potřebu se vzdělávat očima a nějakým jako sluchem a jako větama je pro mě hrozně důležitý a vlastně nevím, kde se vzal tenhle ten nešvar, že si lidi prostě myslej, že divadelníci jsou banda kolotočářů, který prostě jako táhnou do supermarketu, když… nebo by měli táhnout do supermarketu a kopat kanály.
Nevím, no, to jako… jo, dotklo se nás, myslím, že se to dotklo asi každýho. A člověk to má v sobě. Já jsem zvědavej vlastně jako, že až tohle všechno pomine, kolik projektů vznikne na tohle téma, protože si myslím, že jich bude asi dost nebo že to má spousta dramaturgů nebo jako lidí úplně v hledáčku, že – sakra, tohle je dobrý téma na to jako postavit se vlastně konfrontaci, která je tak dneska jako in, že jo, na divadle. Jako konfrontovat diváka, aniž by’s čekala odpověď, což mě vlastně jako moc nebaví, ale jako myslím, že se tomu bude jako mnoho lidí věnovat, tomu jako, že to budou třeba používat jako formu režie z už vzniklých textů. Protože to je ten střet jako lidí, co jako dělají v oblasti umění a lidí, co jako nás všechny ostatní jako živí, protože přece plní ty regály nebo co seděj na těch pokladnách.
39 
166 
5
