- 7. března 2022
V otázce školy se pro mě nic nezměnilo, protože v průběhu toho jsem studovala VŠ dálkově, takže jsem byla zvyklá na samostudium, přednášky přes ZOOM a navštěvování školy jen sporadicky. Chápu ale, že tento způsob nemusí vyhovovat každému a nejhůř to odnesli hlavně malí školáci, třeba ti, co do školy teprve nastoupili. Ze svého okolí jsem slýchala, jak to probíhalo. Než se se dítě připojilo a připojení se pod náporem sítě přerušilo, uplynula hodina. Potom se zase všichni styděli zapnout kameru, a tak mnohdy ani učitel netušil, jestli je žák na hodině. Celá morálka tím hrozně upadla. Děti přestaly mít režim, kterým jim školní docházka dávala. Mohly ráno vstát pět minut před vyučováním a v pyžamu (ne)poslouchat výuku. Než se všechno stihlo dát do chodu, vyučovací den skončil. A tak někteří učitelé řešili výuku tak, že napsali rodičům do Bakalářů (systém žákovských), co si mají s dětmi projít, napsat, udělat cvičení. Rodiče museli najednou fungovat jako učitel, a to bylo hlavně komplikované v látce, ve které se nevyznali a kterou už si ze školy nepamatovali.
Kolikrát se tak stávalo, že jsem děti sousedů viděla zlobit před domem už v 10 hodin ráno každý den, aniž by se učily. A nešlo jen o vědomosti. Děti hlavně ztratily kontakty na kolektiv, ačkoliv paradoxně, to, že se nesměly stýkat ve škole, aby neonemocněly, neřešilo to, že se stýkaly ještě více právě mezi kamarády, protože měly jakoby prázdniny a škola vlastně nebyla.
Zakázal se tělocvik, aby děti nesportovaly v respirátorech, zavřely se bazény, sportoviště, veškerý pohyb byl najednou skoro závadný a lidi si nemohli posilovat imunitu. Sezením u počítačů vzrostla obezita, infarkty. Nerozvíjela se jemná motorika psaním na klávesnici apod. Obecně to, myslím, bude mít dalekosáhlé důsledky, které zatím nikdo nevidí, nebo nechce vidět, ale ty se projeví. České děti byly ve světe nejdéle zavřené doma, více jak rok. Mluvilo se i tom, že budou opakovat celý jeden ročník. Až na pár případů studentů, kteří chtěli, protože si za rok neodnesli žádné vědomosti, se jelo dál.
Po pracovní stránce mě to zasáhlo už podstatněji, ale v dobrém slova smyslu. Dříve jsem dělala 12ti hodinové směny jako recepční v televizi. Zezačátku jsem měla strach, když přeze mě procházelo v práci několik tisíc lidí denně na vrátnici. Pamatuji si, že když přišlo první opatření, najednou jsem z minuty na minutu nemohla pustit do budovy paní, která přišla jako host. Propisky na recepci jsme museli po použití ostřikávat dezinfekcí a začala se instalovat plexiskla, kterých se ale vir v místnosti stejně nezalekl.
V září minulého roku jsem úspěšně odstátnicovala a získala práci na škole. Covid mi totálně změnil pracovní podmínky, mohu pracovat z domova a nemusím denně dojíždět do Prahy, což je pro mne velkou výhodou. S kolegy se stýkáme na týdenních poradách online, osobní kontakt mi s nimi trochu chybí, ale spíš z pocitu kolektivního než pracovního, protože vše ještě lépe vyřešíme rychle přes počítač, a navíc každý má v sobě mantru osobní zodpovědnosti „Zaměstnavatel mi umožňuje být doma, ale vše musí být hotové“.
Samozřejmě to se nepovedlo všude. Obecně si myslím, že pracovní morálka mezi lidmi dost klesla. Během pandemie se najednou nic nemuselo. Člověk se vymluvil na covid a nemusel nikam jít. Průkaznost oddělané práce byla také sporná, lidé začali také trpět homeofficem ve smyslu toho, že v malém panelákovém bytě se museli přehlučovat s dětmi na online výuce, mnoho lidé nemělo ani tolik počítačů pro své děti, aby každé mělo své vlastní, síť byla přetížena apod., a tak se nic moc nestihlo a prostě panoval všeobecný blázinec.
Protože pocházím z dělnické rodiny, pociťovala jsem, jak je špatně to, že dělníci i v době pandemie museli chodit do přeplněných fabrik a „papaláši“ jsou za ještě lepší peníze a plný plat „doma“.
Covid ale podle mého názoru dal době nové zkušenosti na poli digitalizace, vyzkoušeli jsem si, jaké to bude do budoucna se školstvím a prací, změnili jsme své vzdělávací a kariérní návyky. Někdo toho využil lépe, jiný hůře.
12504 
10538 
37
