„Už večer jsem si připadala divně. V noci mě probudila horečka - bylo mi příšerně a vůbec jsem nebyla schopná se ...“

  • 10. května 2020

Už večer jsem si připadala divně. V noci mě probudila horečka – bylo mi příšerně a vůbec jsem nebyla schopná se zorientovat. Byla jsem v šoku, když jsem na teploměru naměřila 40,2°C a přepadla mě panika. Příšerná panika. V první chvíli mě ani nenapadlo, že by třeba mohlo dojít i na nás, ale měla jsem strach, že pokud se mi něco stane, bude tu ten malý kluk sám. Preventivně jsem do sebe kopla dva paraleny s tím, že uvidíme ráno a nechala jsem telefon výjimečně pod polštářem. Ani ráno to nebylo lepší, tak jsem volala tátovi, co mám dělat. Trochu mě uklidnilo, že mi nabídl, že hned přijede, nebo si vezme syna k sobě, abych to mohla vyležet. Nakonec z toho sešlo, protože jim kleklo auto. Příšernej pocit. Sama, v lese, bez telefonického signálu. Člověk se s tím srovná, když je tu sám, ale to malé dítě..? Omdlím a za jak dlouho někdo zjistí, že je něco špatně? Bohudík jsem měla vařeno, takže jsem mu jídlo zvládla ohřát a celý den jsem prospala. Večer jsem trochu procitla, teplota spadla „jen“ na 39,3°C, takže se mi značně ulevilo. Nejvíc mě pobavilo, že jsem se na hygienu za celý den nedovolala. Už je potřeba to začít řešit, ať alespoň víme, co se děje.. Večer se mi to podařilo.

Sedím na gauči a přemýšlím, proč se cítím tak bídně, celý den jsem neudělala vůbec nic. Nebyla jsem schopná otevřít knížku, vyklidit myčku, učit se anglicky, dokonce ani vybrat film na Netflixu, prostě nic. Sedím a přemýšlím proč, snažím se zjistit, o čem a jak vlastně celý den přemýšlím a konečně mi to dochází – jsem hysterická a podléhám panice! Celý den nepřetržitě sleduji zpravodajství ČT 24 a čekám, jak se bude situace vyvíjet. Do toho se snažím přemýšlet a domýšlet, co bude potřeba. Jak bych se měla zachovat a co bych měla udělat, abych byla připravená pomoci svým blízkým.