- 25. března 2020
Ráno práce na prohlášení, uklízím dvorek, sluníčko, kupuji dvě plechovky plzně u vietnamců, hrabání listí přerušované cigárem a doušky piva, vyhřívám se na sluníčku, ve stínu zima jak v morně, na slunci jako na italský pláži (to je teda černej humor), Italové mají idiom, když je něco jakoby naposledy, říkaj: „To je moje poslední pláž.“ Mrtvejch přibejvá, už jich máme šest, ale ve srovnání se Španělskem, Itálií nebo Francií je to zívačka.
Mluvím s P. poslouchám její hlas, ne to, co mi říká, jsem asi dost unavenej. Za chvíli se ozve ze sluchátka: „Ty spíš, slyším jak chrápeš.“ To už se nedá zalhat a tvrdit, že nespím. „Já ti budu něco povídat a ty u toho spi,“ vybízí mě. Odmítnu, tvrdí muži se nenechávají uspat panenkama… Usnu u zpráv. To je dobrý znamení, už to tak nežeru. Vzbudím se kolem devátý a mám splín, někdo na mě asi uvalil klatbu, nebo přinejmenším hodil pomyslnou deku. Asi dvě hodiny sedím a čumím. Ve čtvrt na dvanáct píše P. jestli se mi něco nestalo. Nic, odepisuji. Pak ale voláme, P. říká, že R. zemřela sestřenice. Dvaapadesát roků, v zásadě zdráva. Bydlela pět set metrů vod nich. Zase maj smrt o něco blíž. V italský TV bába hlasatelka povídá, že dnes klesaj všechny ty počty, který dosud rostly. P. má mírnej optimismus. Držím basu, i když, co si budeme povídat. V český TV tvrdili, že Taliáni budou mít zavřený hranice až do konce července. To jsou tedy vyhlídky na budoucnost.
294 
5 
7
