- 24. srpna 2020
Pravda je že jsem úplně nechtěla všechno nechat ladem, takže jsem zaúkolovala syny, aby nám udělali záhonek. Protože jsem v celkový změně v přístupu k životu zjistila, že chci jinak žít, už před tou karanténou. Takže kluci měli práci, že mi vykopali záhon, navozili mi tam hnůj, co máme od těch koz a od ovcí a opravdu to udělali. Naučili se spolu víc komunikovat, bez tý mámy, jsem je nechala, aby si tu práci rozdělovali sami a bylo to dobré, bylo to vhodné a jim to hodně pomohlo.
Začala jsem chodit na hodiny zpěvu ke kamarádce. A to bylo to, co jsme právě mohli dělat. Takže to bylo tak jediný. Že mám opravdu hodně přátel kolem sebe a byly jsme zvyklý na ty koncerty a v okamžiku, kdy jsme slyšeli, že nebudou, tak jsem říkala, já a živá hudba, já to nevydržim. Já jsem byla v divadle nebo na kultuře dvakrát týdně, nebo jednou týdně určitě, ale mně tam vpluly přirozeně jiný věci, ten jinej druh práce, takový to uzemnění k zahradě. Tak třeba já osobně, v tý době jsem to brala takhle. Člověk si třeba uvědomí, že je těžký, když si na něco koupíš lístek půl roku dopředu, a takovejch případů bylo, že jsem měla tři čtvrtě roku lístek doma a teď jako najednou bum [smích]. Lístek si můžeš dát za rámeček, nebo počkat až někdy, kolik lidí se toho nedožije. Takhle jsem měla koupenej lístek na Věru Špinarovou. Takže jako, to je jedna stránka, ale druhá stránka, že nějak jsme si zvykli, začali jsme tim žít a třeba se sousedkou, ke který chodim skoro denně na kafe, 15. března jsme skončily, dva a půl měsíce jsme se opravdu neviděly, a pak to vracení bylo tak pozvolný, že to člověku zůstává rozum stát.
259 
281 
1
