- 2. května 2020
No tak u nás tím, že tam bydlí její přítel, a jsem 24/7 spolu, tak jsem si říkala – tam to musí i ta komunikace začít fungovat trošku jako odvážnějc, že člověk, když je vidí chviličku, tak spoustu věcí jako skousne. Takže ta odvaha otevřít nějaký jako konflikt, který se kumuluje mnohem víc a neotevřít ho, až když jako bouchne, ale snažit se ho otevřít ještě ve chvíli, kdy je malinký, není to pnutí tak velké, tak to mě to trošičku naučilo. Nefunguje to stoprocentně samozřejmě, někdy to to. Ale tohle mě vlastně jako potěšilo, že jsme tohle zvládli, protože první dny to vypadalo, že to nepudě. A pak mě bavilo to, že jsme si dávali každý den společně ty obědy.
Že jsme si prostě… my jsme odložili jako ty šlapky a šicí stroje a šli jsme se všichni tři naobědvat a bylo to… tohle to mně bude hodně chybět, hodně, až se to všecko rozjede zase. Říkám si, jak to zařídit, aby tohle něco v podobném smyslu, v principu jako mohlo zůstat? No? Zklidnilo se to, mám pocit, že jsem si v životě neužila jaro jako teď. Ty rozkvetlé stromy, mě to úplně dojímá, teď jsme byli na čtyři dny úplně v přírodě mimo civilizaci, mimo signály všeho a já jsem jenom chodila a fotila jsem si kvítka, květy a úplně jsem byla nadšená z toho. Já jsem říkala – já nevím, jestli jsem byla tak jako zahleděná, tak jako jestli ta doba byla tak zrychlená, že jsem se tím nechala ovlivnit a přestala jsem sledovat, protože jestli jsem každý rok něco sledovala, tak to byly šeříky, které mám strašně ráda. Ale teď jsem viděla… já mám pocit, že jsem viděla tolik rozkvetlých stromů jak za celý život jako letos. Tak to mě vlastně bavilo. Myslím si, že nám hodně to počasí udělalo tu karanténu hezčí, protože byly fakt krásné dny.
57 
132 
8
