- 7. března 2022
Nakupovací návyky se během covidu velice změnily. Dříve bylo „in“ trávit čas zevlováním v obchoďáku, denně se zde potkávali výrostci po škole, ale i rodiny tak trávily své víkendy a byl to prostě národní sport. Než se obchody uzavřely, nastala hrozná panika. Pamatuji si, že na mnoha místech nebyly základní potraviny (mouka, cukr, těstoviny, olej, konzervy a ostatní trvanlivé výrobky). Brzy byly ale doplněny a lidi viděli, že nemusí nic hromadit, protože máme zásobené sklady ohromným množstvím. Každý si ale raději, přeci jen pro sichr, zaplnil své špajzy, aby „přežil“. Na takovou hromadnou psychózu jsme byli doposud zvyklí jen z náletů do obchodů před vánočními svátky. Lidi začali mít strach, že se to všechno zavře a umřou doma hlady. Omezení nákupu potravin samozřejmě ale nikdy nenastalo, to se týkalo jen spotřebního zboží. Zpětně to považuji za dobrý krok, protože lidi nemohli nikam moc chodit, a tak by se opět trajdalo v obchoďákách pro nic za nic a pandemie by vzrůstala.
Došlo ale k takovým hloupým opatřením, která nikdo nechápal, a to vedlo jenom k tomu, že se jim všichni vysmívali a nebrali je vážně, což samozřejmě tu pandemii jen zhoršilo a zbytečně onemocnělo a umíralo mnoho lidí denně. Co si pamatuji jako nejvýstižnější byly pásky se zákazem, které oblepily sortiment s papírnictvím (nekoupili jste si papír, protože se jednalo o nepotravinové zboží), hračky (dětem se nedalo vysvětlit, proč je medvídek zakázaný) nebo žárovky (takže jste si už ani nemohli rozsvítit). Vše tohoto typu se dalo nakoupit jen přes internet (pro starší obyvatele úplně nedostupné) s rozvozem, a nebo vyzvednout na prodejně, kde vám v polo-zavřených dveřích dali zboží do ruky a honem pryč. Postupně se opatření měnila, což vytvářelo ještě bizarnější podmínky, a tak jste si v obchodě najednou mohli koupit štětku na záchod, ale prkénko bylo oblepené páskou jako neprodejné. Nejhorší bylo, když se ochladilo a lidi nemohli dětem koupit boty, které by dítě potřebovalo nejdřív vyzkoušet (to bylo též z hygienických důvodů zakázáno). Sháněli jsme tak oblečení v e-shopech a když za měsíc přišlo (protože takový nápad a potřebu mělo dalších x lidí, dodací lhůty byly opravdu hrozně dlouhé), modlili jsme se, ať nám to sedí a máme v čem chodit. Pamatuji si, že jsme se smáli, jak chodíme v roztrhaných teplácích, ponožkách a vše nám pomalu dochází.
Nejhorší bylo, že jsme se právě v době největší pandemie stěhovali do prázdného bytu a potřebovali si koupit nový nábytek. Všechny prodejny s nábytkem byly samozřejmě taktéž uzavřené, a tak jsme si drahou postel, skříně a další (zboží třeba za 80 tisíc) koupili, aniž bychom ho viděli. Na nábytek jsme čekali ale rekordního půl roku (od ledna, co jsme se přistěhovali, až do léta)! Dodávky těchto věcí byly úplně zacpané a nábytek z Itálie nebo Polska sem jel takovou dobu. Prostě jste si koupili zajíce v pytli raději než nic. Půl roku jsme měli věci, oblečení po stěhovaní v krabicích a taškách na zemi, kde se na ně prášilo a žili jako bezdomovci.
Psychika lidí se tímto hrozně zhoršila. I moji rodiče chodili nakupovat tak, že než vešli do obchodu, v autě si navlékli igelitové pytlíky na ruce a teprve potom šli. Bylo to hrozné psycho. Kdo si nevydezinfikoval ruce, hned se na něj dívali špatně. Stejně tak to bylo s rouškami, respirátory, v tom se nedá moc dlouho nakupovat, jak se člověk potí, a tak se nákupy omezily jen na to nejnutnější. Najednou jsme ale nemuseli hned běžet pro každou hloupost jako před covidem. Vystačili jsme si s tím, co bylo. Dokonce jsem kvůli tomu začala péct doma pečivo, protože člověk nechtěl hned další den jít pro čerstvé.
Nejvíce mi ale utkvěla v paměti jedna vzpomínka z nakupování. Jednu dobu bylo dokonce stanovené, že pro omezení lidí na prodejně bylo potřeba, aby si zákazníci (každý jeden z nich) vzal jeden vlastní košík. Tím se napočítalo, kolik lidí je v prodejně a na koho košík nezbyl, prostě do krámu jít nemohl a musel čekat ve frontě jako za bývalého režimu. Tenkrát ta opatření byla tak nepřehledná a když jsme šli s mužem a jeho tatínkem do obchodu pro potraviny, košík si vzal tchán a můj muž jeden za nás dva. Ihned po vstupu do krámu se na mě sesypal bezpečák s ušmudlanou rouškou na půl žerdi a kde že mám košík. Řekla jsem mu, že jsem jen doprovod, že kupuju dohromady s manželem, a tak nebudeme mít přeci dva košíky, když věci dáme jen do jednoho! Samozřejmě jsem byla ihned vykázána.
Bylo to opravdu náročné, z lidí byl cítit strach, a to nejen z nemoci, ale především z těch opatřeních, která nikomu nedávala rozum. Největší problém byl pak, když člověk spadl do karantény a z minuty na minutu už nemohl jít pro potraviny a doma nic neměl. Dovážkové služby jako Rohlík, Košík vám jídlo přivezli až třeba za týden nebo 14 dní, kdy izolace skončila. Myslím, že to tak mnoho lidí porušovalo a do obchodu chodilo i v době nemoci.
12504 
10538 
37
