- 20. března 2020
Když jsem před měsícem kupovala v zoufalství čtyři respirátory za pět tisíc, bylo to pro případ, že by rodiče v době pandemie potřebovali k doktorovi nebo na nákup a mohli, popř. abych mohla vyrazit já s nimi nebo jim obstarat potřebné… Že iluze ochrany a bezpečí povede k ještě neopatrnějšímu a nezodpovědnějšímu chování lidí, budou si myslet, že není žádné nebezpečí a budou na sebe halekat a slintat si do roušek jako ti dva prodavači dnes. Samoobslužná pokladna, tedy její displej, nefungoval na moje rukavice, musela jsem si je sundat, šahat na terminál, televizní program se ukázal být vypadlou přílohou, která vypadá úplně stejně jako program, takže mi pokladní dozor podával nové noviny…byla jsem téměř agresivní (jenom na sebe a na věci, které jsem držela…a na tu blbou pokladnu). Nakonec, když jsem měla plné ruce chleba a piškotů, upozornil mě pán, který ode mě stál třicet centimetrů, že jsem si zapomněla naskenovat droždí a vzdal čekat na mou pokladnu a přesunul se vedle. Takže všechno na pokladně znova, ale tentokrát s plnou náručí chleba, protože košík ani vozík jsem si přeci nebrala schválně, když jsem viděla, jak to šmudlají jedním hadrem. Kdybych nevěděla, jak to na filiálkách chodí a že ty hadry určitě po každém mytí nemění a hadry nevyváří…
125 
3 
0
