„Jako ze začátku teda jako musím uznat, že jsem strach měla, že jak najednou člověk furt musel sedět doma a teďko vylezl ...“

  • 8. května 2020

Jako ze začátku teda jako musím uznat, že jsem strach měla, že jak najednou člověk furt musel sedět doma a teďko vylezl prostě ven, všichni roušky, v podstatě, když je člověk viděl, tak najednou se jako… okamžitě běžel na druhou stranu, teďko přesně i já jsem to jako měla, že když jako jsem někoho potkala teďko cizího, a najednou si prostě ke mně stoupl jako až moc blízko, tak jsem automaticky udělala třeba ty dva kroky jako tou stranou a říkala jsem si – ty vole jako, proč do prčic jako, proč se ke mně jako přibližuje, vždyť má jako tamhle svůj prostor. Takže jako je fakt, že ze začátku jo. Jenže potom, jak jsem začla dělat v hypermarketu, tak přece jen už jezdíš metrem a stejně chodíš po tom krámě, kde máš stovky lidí. Takže potom jako na jednu stranu, když jsi v tomhle tom jakoby zaběhlá, tak v podstatě už tě to nějak jakoby ten strach opustí, že vlastně ti to přišlo jako normální život, když to takhle řeknu. Až na to teda, že tam všichni běháme v rouškách a v rukavicích. (smích) Což teda jako musím uznat, že při té práci to není zrovna moc super, že přece jenom v té roušce se zrovna moc dobře dýchat nedá.