„Dvanáctý den v karanténě. Až do neděle budeme i s přítelkyní trávit čas u mých rodičů na vsi. Dnes je krásné počasí, a ...“

  • 27. března 2020

Dvanáctý den v karanténě. Až do neděle budeme i s přítelkyní trávit čas u mých rodičů na vsi. Dnes je krásné počasí, a toho se musí využít. Zatímco přítelkyně se musí učit na (blížící se?) státnice, šel jsem si s bráchou zahrát fotbal. Po takové době jsme díky karanténě získali možnost si na zahradě zakopat, zachytat, zaběhat si. Tohle období má něco do sebe, člověk se může vrátit do dětských let, kdy podobnými aktivitami trávil takřka každý den. Je čas na aktivitu, pohyb, pobyt na čerstvém vzduchu, zároveň pak také na povídání si s příbuznými. Když se ještě vrátím k učící se přítelkyni na magisterské státnice, vůbec jí nezávidím tu nejistotu. Pořádně neví, jak bude koncipován závěr letního semestru, jak budou probíhat zkoušky či zápočty. Hlavně se neví, kdy to bude. Stejné je to i se státnicemi. Tolik nejistot. Neumím si představit, jakým způsobem bych si tvořil studijní plán. Snad bude dříve jasněji.