„Ve mně teď momentálně je takový zmar. Co jsem jako dlouho nezažila, když náš šéf před měsícem a půl nám na velíně ...“

  • 11. května 2020

Ve mně teď momentálně je takový zmar. Co jsem jako dlouho nezažila, když náš šéf před měsícem a půl nám na velíně říkal, že teď je to těžké, ale bude to ještě těžké, tak měla jsem husí kůži, ale vlastně jsem si říkala jako dobrý, pracovně to dáme, zvládneme, nejsme žádný béčka, ale je pravda, že na té psychice se to hrozně podepisuje. Já jsem třeba poprvé měla v životě to, že mě práce nebaví. Já to v životě nezažila až takhle. Ale je to otázka toho zmaru.

To je i o tom, jak člověk žije. Já třeba, je mi přes 40, žiju sama v bytě a mám pocit, že ten život mám a měla jsem velice naplněný. Jak každý říká rodina je na prvním místě, děti, tak je to divné, ale pro mě prostě je to ta práce a koníčky – tohle všechno je na prvním místě. Možná je to sobecké, nevím. Teď najednou příchodem koronakrize ty věci, kterýma já jsem žila, tak skončily nebo aspoň se zastavily.

Samozřejmě do práce díkybohu chodim, řada lidí nemá tuhle možnost, přišla o práci. Ale je ta práce jiná, k tomu se vrátim. Ale tam je i to, že třeba já jsem vymýšlela různá divadelní představení atd., takže v rámci korony nic takového není, nic nemůžeme hrát, nevymýšlíme nové projekty, nevíme, kdy se co bude dít. Byla jsem zvyklá jezdit do Brna hrát divadlo, byla jsem zvyklá k rodičům jezdit a to teď vlastně nic takového není.

Já jsem po té dlouhé době tady zakonzervovaná doma v Praze sama v bytě, což samozřejmě v jednu chvíli bylo velice osvěžující, protože jsem najednou nemusela jezdit po celé republice zleva doprava a vysvětlovat rodičům, že dneska nepřijedu, že musím rychle odehrát divadlo v Brně a vrátit se do Pkorahy atd. Ten první moment byl vlastně fajn, to zastavení. Ale potom, ty běžný věci, se kterýma žiju, už nebyly. Jako číst ty knížky, malovat nebo já nevim dělat doma, je to fajn, ale člověka to nebaví týdny.