- 19. března 2020
Včera jsem nebyla schopná napsat ani řádek. Byla jsem vynervovaná, pořád jsem sledovala zprávy. Pořád jsem si říkala, že musím přestat, ale stále jsem si hledala rozhovory a informace. Vyrovnaná jsem rozhodně nebyla, musela jsem ven. Bylo krásně, už několikátý den svítilo sluníčko, bylo teplo, odpoledne jsem vyrazila do parku. Sledovala jsem na sobě, že se bojím ven, že se mi nechce, jako by svět venku byl plný nepřátel, když jsem si přestavila masy lidí, které tam byly v sobotu. Nejdřív jsem si hrozně nadávala, protože to vypadalo, že jsem nezvolila šťastnou trasu, potkala jsem velké množství lidí, ale většina z nich měla roušku. Když jsem potkala rodinu s dětmi, kteří neměli roušku ani jeden a v duchu jsem se začala rozčilovat, vzápětí jsem viděla rodinu s dětmi celou s rouškami a mimo hlavní cestu. Za chvíli jsem chytila paniku a v zatáčce to vzala loukou mimo cestu, už těch lidí bylo prostě moc! Místo plánovaných pěti kilometrů jsem si na louce v dostatečné vzdálenosti od cesty rozložila bundu a sedla si na ní. Proč jsem si nevzala deku…vrátím se ještě pro ní? Ne, to by byla opravdu bláhovost. Seděla jsem tam přes půl hodiny, na slunci, v klidu, dýchala čerstvý vzduch a pozorovala svoje plíce. Teď si vzpomínám, co mě včera tak rozhodilo. Telefonovala jsem s kolegou a ten mi řekl, že se necítí dobře a má už několikátý den zvýšenou teplotu 37,6. Ve středu prý měl ještě přednášku, které se zúčastnilo kolem třiceti lidí. Zamrazilo mě.
207 
1 
0
