- 10. října 2020
Tento týden jsem vysloveně cítila odpor k tomu si nasadit roušku. V práci chodím o pauzy na terasu, ale jak klesají teploty, je to čím dál tím méně příjemné, ale ještě to jde. Sedím v kabátu a obědvám z misky z domova, vlastním příborem. Pandemie mě donutila vařit. Do kantýny už nechodím celé září. Na kafe jenom na terasu, tam proudí vítr. Objevují se případy nakažených a preventivních karantén u kolegů, kteří přišli s nakaženým bezprostředně do styku, ale logiku to nemá. Jenom z pevných míst, jako by nehrálo roli, že ostatní s ním byli na obědě bez roušek, seděli jsme dvě hodiny v zasedačce apod.
Jakmile není daná metodika, každý si ji vykládá po svém a u nás je to extrémní neochota, které se říká „zachování klidu a eliminace paniky“. Takže o nakažených ostatní kolegové nesmějí vědět, nesmí se říkat jména a home office nemá logiku. Řadoví pracovníci mohou na 50% home office, ale není zabezpečeno, že se budou potkávat stejní lidé, prostě nahodile, jak to vyjde. Vedoucí pracovníci musí být na značkách a mít max. 5 x home office v měsíci, takže chodím na centrálu. Stejně natáčíme a fotíme, zrovna příští týden jsem dva dny ve studiu, takže je to asi jedno.
Prostě musím dávat pozor, mít roušku s filtrem, dezinfikovat si ruce. Jen nevím, jak to udělám s jídlem…asi budu trapná a prostě se štábem jíst nebudu, co se dá dělat. Už jsem trapná s rouškou a přerušením kontaktů dva měsíce tak budu dál, nedá se nic dělat. No, jídlo si s nimi asi dám…Nevím. Když jsme natáčeli v srpnu na, taky jsem měla celou dobu roušku, ve štábu je tolik cizích lidí. Teď aspoň budeme mít roušku všichni