Ta karanténa byla taková, že já mám ještě čtyři syny, takže on je hlášenej u mě, takže on byl u mně doma v karanténě a ...

  • 14. srpna 2020

Ta karanténa byla taková, že já mám ještě čtyři syny, takže on je hlášenej u mě, takže on byl u mně doma v karanténě a tím pádem já, protože jsem dělala v sociálních službách v domově důchodců, jsem nesměla bejt s nim ve společný domácnosti, takže já jsem se na těch 14 dní musela odstěhovat do toho domova důchodců, kde tou dobou bylo jedno patro připravený na osídlení, takže já jsem tam bydlela úplně sama na nějaký 25 metrů dlouhý chodbě. Já jsem mohla mezi lidi, já jsem mohla všude, ale nesměla jsem domů.

A v tý době byly Velikonoce a můj syn měl patnáctý narozeniny. A ty synové byly doma, ty zas bejt doma musely, takže ten přítel, partner, nesměl ven z toho bytu, synové byli doma, protože se neučilo, nic a museli se postarat sami o sebe. Člověk to udělal, s tou opravdu vší zodpovědností, ale můžu říct, že zpětně bych už do toho nešla. Že to bylo opravdu jako něco tak hroznýho, jako zkušenost, že zase, když je potřeba, člověk jde a udělá to, protože některý věci si žádaj takovýhle oběti, ale tenkrát jsem já říkala, že jsme poprvé v dějinách my ženy, nebo pečovatelé, zdravotníci, lékaři v první linii, kdy vlastně my vedeme tu bitvu a ty naši chlapi jsou zavřený doma, protože prostě [smích] jako v uvozovkách, ale cejtila jsem to tak.