Osmnáctý den v karanténě. Stejně jako včera, se i dnes točí mé myšlenky okolo aktuálního politického dění. Objevuje se ...

  • 2. dubna 2020

Osmnáctý den v karanténě. Stejně jako včera, se i dnes točí mé myšlenky okolo aktuálního politického dění. Objevuje se totiž tolik věcí, které mě znepokojují. Jednou z nich je medializace dodávky zdravotnického materiálu a ochranných pomůcek z Číny. Babišova vláda se navzdory prognózám WHO nijak více nezásobila potřebným materiálem. Navíc ještě pár měsíců zpátky jsme jako České republika poskytli humanitární pomoc Číně, ve které tehdy koronavirus dosahoval vrcholu (alespoň údajně, čísla z Číny jsou více než nevěrohodná). Nyní vidím, jak vláda odmítá zdravotnický materiál, který jí nabízejí české podniky. Naopak dochází k masovému objednávání chybějícího materiálu z Číny, což je obchod, přesahující částku 1,5 miliardy. Když pak materiál přiletí, na letišti stojí slavnostní delegace v čele s premiérem Babišem, který osobně děkuje čínskému velvyslanci.

Působí to na mě jak poklonkování nedemokratické velmoci, jak částečné vazalství. Obrovská vděčnost Číně, mediální ohlas, lidé v diskuzích píší, že Čína se na nás jako jediná velmoc nevykašlala. Mezi tím vším ale úplně zapadají fakta. A sice, že to byl byznys, Čína dostala zaplaceno. Naopak o tom, že Česká republika obdržela z rozpočtů Evropské unie přes 30 miliard na boj s koronavirem, se ve srovnání s tím prakticky nepsalo. Všechno tohle na mě působí špatně. Hlavně, ať to ustojíme a zachováme si svobodu, jako jsme měli i před koronavirovou psychózou.