- 24. března 2020
Odpoledne jsem měla docela zajímavou zkušenost – jely jsme s mamkou nakoupit, takže jsme vzaly roušky a rukavice a jely jsme na velký nákup, protože jsme už zase vyjedení. Jely jsme do města, nejdřív do COOPu, protože v Penny se nám zdálo hodně aut. Vyzbrojeny rouškami s papírovým kapesníkem uvnitř a igelitovými rukavicemi na rukou jsme šly dovnitř. Bylo to zvláštní. Divné ticho, hudba nehrála, všichni lidé v rouškách s nepřítomnými výrazy. Každý rychle projížděl těmi uličkami, doslova nákup naházel do košíku, nikdo se nikde s nikým nezastavoval, nebavil. Byl to takový divný schizofrenní pocit, dost klaustrofobní a u mě navíc zmocněný tím, že se mi mlžily brýle kvůli roušce tak, že jsem neviděla na metr před sebe. Musela jsem si je hned sundat. Vůbec nás to nakupování nebavilo, spěchaly jsme, braly jsme dost chaoticky to, na co jsme zrovna narazily, ale zároveň jsme se snažily vzít to, co je potřeba a co jsme měly na seznamu. Zjistily jsme zároveň, jak je to hrozně nepraktické. V rukavicích se strašně potí ruce, brýle se mlží, rouška dřela za ušima a na nose jsem ji měla otlačenou ještě v autě. Šla jsem vážit banány, pak jsem si nechala vyjet samolepku s čárovým kódem, kterou jsem samozřejmě hned vzala do ruky a chtěla ji nalepit na banány. Nenapadlo mě ale, že se to jaksi přilepí na rukavice, které jsem až do teď nikdy při nákupu neměla… Takže rukavice komplet roztržená… Potom jsme přejely do Penny, protože jsme nekoupily všechno, co jsme chtěly a věděly jsme, že zase delší dobu do města nepojedeme.
185 
4 
2
