- 10. května 2020
Najednou se řekne lup, a tak jsme šli v pátek, tušim, 13. března, myslim, že jsme byli v hospodě na pivu a druhej den se hospody zavřely. A člověk si uvědomil: no jo, vždyť jsme tam seděli u jednoho stolu, těsně vedle sebe. Jakoby přepnout do nějakýho krizovýho módu mi chvíli trvalo, že jsem neměla takovej pocit, že něco takovýhleho někdy zažiju, jo. Pak jsem se tady na chodbě potkala s ředitelem, oba jsme měli roušky na puse a já mu říkala – on mě vlastně kdysi k moderování přived – a já mu říkala no to by mě v životě nenapadlo, že se po kolika letech potkáme, že oba budeme mít roušku a budeme od sebe stát metr a půl, abychom náhodou na sebe něco neprskli. Asi to byl ten prvotní pocit jako soukromej. Ale ono samozřejmě tim, že já žiju mimo Prahu a daleko mimo Prahu a vlastně jsme i z toho našeho malýho městečka detašovaný ještě 3 kilometry úplně na opravdovou vesnici, tak tam člověk nějakou karanténu jako úplně moc nevnímal, protože se prostě pohyboval doma, kolem baráku, dělal něco na zahradě.
28 
53 
3
