„Moc se těším, až přestaneme nosit roušky, protože se mi v tom fakt špatně dejchá vzhledem k tomu horku, co je venku, já ...“

  • 26. dubna 2020

Moc se těším, až přestaneme nosit roušky, protože se mi v tom fakt špatně dejchá vzhledem k tomu horku, co je venku, já jsem myslela, že se zadusím jenom cestou sem, a to jsem šla deset minut od metra. Takže to se samozřejmě těším. Ale ne, teď si z toho dělám legraci. No, jako na začátku jsem to hodnotila strašně negativně, protože na mě dopadla celá ta hrůza toho, co to vlastně jako znamená a jakým způsobem nevíme detailní informace a potřebujeme je předávat dál, vlastně ty první třeba dva tejdny byly fakt velmi náročný, i jako psychicky, i prostě to, co jsme si museli tak jako narychlo všechno jako reorganizovat. A nějak jsme vůbec prostě museli přijmout, že nikam nemůžem, nemůžem se vidět a tak.

Ale s postupem času, no já nevím, no, to je takový jako strašně těžký, protože já asi nemám… nevím, připadám si, že mi ne… nejsem oprávněná osoba, která by to měla takhle, ještě navíc veřejně říkat. Nevím, no. Nevím. Jako nošení roušek je samozřejmě jako dobrá věc, jsem ráda, že to většina lidí nějakým způsobem respektuje, evidentně to funguje, takže asi dobrý. Na druhou stranu hodně mi vadí právě tady to bulvární novinářství v tom smyslu koukat se, kolik lidí v domově důchodců je nemocnejch, povolání armády na Vysočinu k důchodcům mi příde vysloveně humorný, to absolutně nechápu, co to jako má znamenat a to mi příde teda jako vyslovená blbost.

Zákaz cestování, no, to je takový jako těžký, určitě bych jako nežalovala vládu kvůli porušení lidskýho práva na cestování, ale… nebo nějaký jako, že jo, omezení pohybu. Ale asi to bylo dobrý rozhodnutí. Na druhou stranu, až se otevřou hranice, tak jako musíme čekat další a další vlny, protože to evidentně jako neskončí tady tím. Takže se trošku děsím toho, že se nám rozbije nehezky sezóna a v prosinci zjistíme, že tady máme další strašně velkou epidemii a zase nám nepoběží druhá půlka nebo tak něco, no. Jo, jako neříkám, že mě to budí hrůzou ze spaní, ale mám vážný obavy, že to prostě takhle dopadne a skoro si říkám, že teď jsme si to vyzkoušeli a asi do budoucna musíme s tím počítat, že to někdy zase nastane.