„Mám splín. Zdá se to být nekonečný. Už chci ven. Partner mi dneska řekl, že neumřem na virus, ale na karanténu. Číst si ...“

  • 25. března 2020

Mám splín. Zdá se to být nekonečný. Už chci ven. Partner mi dneska řekl, že neumřem na virus, ale na karanténu. Číst si zprávy je děsivý. Jeden na druhýho kydá špínu. Každý má potřebu něco říkat. Proč? Rozpadly se mi domácí rituály a horko těžko rozhýbávám každou činnost. Jsem unavená. Vzpomínám na výlety. Zdálo se mi, že jsme byli na běžkách a já jsem zfackovala nějakou pani, která neměla roušku. Partnerovi se zdály děsivý sny a nechtěl říct jaký.

Z našeho žití mám pocit života za války. Podobnej strach o blízké, nemožnost se stýkat s přáteli a rodinou, stanné právo. Tak takhle to ti naši předci asi měli. Vědomí  abnormality dění, nestandardnosti denodenních situací. Výjimečný stav. Zákonitosti jedinečného postavení jedince, které tu považujeme za samozřejmé, jsou ty tam. Zmizely jistoty, které společnost garantovala – jako třeba právo na zdravotní péči – protože nikdo není, jestli jí bude dost pro všechny. Nikdo neví, jak to dopadne. S manželem  si děsně lezeme na nervy. Předáváme si napětí. Jeden den já, druhý on. Chybí mi líbit se. Bydlím v teplákách a už se skoro nečešu. Ani nevím, jestli ještě znám svůj šatník.