„Je po Vánocích, jako tradičně jsem zase přecpaná, zalezlá doma u televize a pohádek, a to mě k tomu domácímu lenošení ...“

  • 28. prosince 2020

Je po Vánocích, jako tradičně jsem zase přecpaná, zalezlá doma u televize a pohádek, a to mě k tomu domácímu lenošení žádné vládní příkazy nenutí, konám tak čistě dobrovolně. Trošku mě zamrzela vzpomínka na to, že dnes večer jsem mohla být se známými v Praze na muzikálu, ale už podruhé jsem termín musela zrušit, ten první termín jsme měli mít už 8. května, tak snad to vyjde někdy jindy, napotřetí.

Moje děti poslední letošní dny tráví u svého tatínka a já si tak při lenošení vzpomněla na Štědrý den, který jediný mi v tomhle roce přišel jako normální den. Prostě žádný covid neexistoval. Pohoda, koledy, mlsání, potom smažený kapr s bramborovým salátem a dárečky. Malá připomínka koronové doby mi přišla na mysl až tehdy, když jsme u nás ve vsi s přítelem šli na půlnoční mši do kostela, ač se u nás koná už v devět hodin večer. Z obvyklého počtu přišla třetina lidí, téměř samí starší lidé, a světe div se, někdo s rouškou, někdo bez a nikdo nikomu nic neřekl. Vždycky se mi v kostele dělalo tak trochu mdlo i bez roušky, asi proto, že na mě, nenapravitelné hříšnici, působila přítomnost tolika svatých okolo najednou prostě asi trošku moc silně, a byla jsem moc ráda, že letos tu roušku můžu prostě posunout pod nos, volně dýchat a doufat, že nikoho nepohorším nebo případně nenakazím.

Po mši jsme si se známými dali venku teplý svařák, popřáli si hezké svátky, a když jsme s přítelem přišli domů, předali jsme si vzájemně dárečky a říkali jsme si, že největším dárkem nejen nás dvou, ale všech lidí na tomto světě bylo, abychom se ten příští rok z té covidové apokalypsy už konečně dostali, a to žití na tomhle světě bylo zase tak krásné jako předtím.