„Jak vlastně na začátku karantény, jsem zapomněla zmínit, nebo po tý začáteční hysterii, když už se to trošku uklidnilo, ...“

  • 29. dubna 2020

No a jestli mám navázat na dobu koronavirovou, tak vlastně, když začala, což bylo někdy v únoru, v březnu, tak vím, že spousta lidí tomu jako nechtěla věřit, že spousta lidí to hodně bagatelizovalo, smáli se tomu, jako proč bychom se měli něčeho takového bát. Vím, že na začátku jsem dokonce četla nějaký článek v Reflexu snad nebo v Respektu, teďka už nevím, jednoho z toho, kde jsem se tak jako docela uklidnila, že to vlastně bude všechno v pohodě. No, jenomže potom vlastně přišly jarní prázdniny a po těch jarních prázdninách začal nebo pomalu začínal takovej uvolněnej režim, co se týče i navštěvování školy.

A postupně nám začínalo jako docházet, že se něco děje a mám pocit, že to byla pro spousty z nás strašně neuchopitelná věc, kterou jsme vlastně nikdo z nás v životě nezažili a nevěděli jsme, jak se k tomu úplně postavit. Já to tak nějak přirovnávám k tomu, že kolikrát jsem měla fakt pocit, že jsem ve zlém snu, že tohle prostě není pravda, že se prostě probudím a další den to bude všechno v pohodě a budu moct zase chodit do školy a učit svoje třeťáčky a všechno bude tak, jak to bylo dřív. A pořád ty dny jako nepřicházely a zatím teda jako bohužel ani nepřichází, ačkoliv už je ta doba malinko víc ohraničitelná, tak… hm… tak ta doba je rozhodně náročná, co se týče vlastně toho nástupu a té počáteční hysterie kolem toho všeho, tak ten první třeba měsíc, půl měsíc byl rozhodně náročnej v takovým jako i chaosu, že mám pocit, že člověk jako nejvíc… nejmíň snáší takovej jako chaos.

Jak vlastně na začátku karantény, jsem zapomněla zmínit, nebo po tý začáteční hysterii, když už se to trošku uklidnilo, když jsem si říkala – tak jako čím se tak nějak jakoby i uklidnit, tak jsme se s přítelem přihlásili do dobrovolnický skupiny do Prahy a zaregistrovali jsme se. A nakonec teda samotnou tuto dobrovolnickou skupinu jsem nevyužila, ale využila jsem toho, že jsem pomáhala pečovatelský službě a jezdila jsem vlastně nakupovat jednomu vozíčkáři, což byl taky takový zajímavý zážitek. A takže si myslím, že obecně to bylo pro mě něco, že jako můžu pomoct, mi dodávalo nějakej takovej větší klid než když člověk jako jenom fakt vlastně sedí a neví, co má dělat, jak může pomoct. To je vlastně pro mě mnohem horší než to, že vlastně třeba dělám dobrovolníka a jsem ohrožená než to, že jako nemůžu nic dělat, jako mít svázaný ruce je prostě podle mě to nejhorší, co může být. Takže tak. (smích)