„Celý dopoledne jsem proplakala a nebyla se schopná "hnout". S covidem ze světa zmizela bezstarostnost a lehkost (a ...“

  • 18. října 2020

Celý dopoledne jsem proplakala a nebyla se schopná „hnout“. S covidem ze světa zmizela bezstarostnost a lehkost (a kolik je v takovym pocitu pokryteckosti – ani dřív nebyl pro mnoho lidí bezstarostný). Vše je vážné. Vím, i před tím byly války a hlad a člověk si je nesměl všechny připouštět, protože kdyby to denodenně dělal, zcvoknul by se. Ovšem teď se nás to dotýká bezprostředně. Už jde o náš zadek.

Mám pocit, že už svět nebude, co býval … že už nikdy nebude otevřenou bezbřehou krajinou, krásnou zvlněnou dálkou … že už budem navždy uvězněni v malých sterilních škatulkách. Svět se nám stane malým a sterilním, bez zvláštností, umění, krásy. Neprostupná okolní krajina se začne stávat čím dál tím víc neznámou, okolním chaosem, který nás bude děsit a nakonec svírat a dusit. Už teď nemůžu přehlížet krajinu v její celistvosti, vždy jí jen prostřelím při převozu od někud někam. Všimla jsem si, že veškerý mý vnímání krásna se soustředí do malých ucelených detailů, do věcí, které mám k dispozici celé najednou, na jeden zátah pohledu.