á jsem emotivní člověk, jsem blíženec, takže ono se nedá říct, co vlastně jsem, já podle toho, jak se vyspím, jo? Někdy ...

  • 29. dubna 2020

Já jsem emotivní člověk, jsem blíženec, takže ono se nedá říct, co vlastně jsem, já podle toho, jak se vyspím, jo? Někdy jsem prostě workoholik, někdy jsem flegmatik. A já jsem si během těch dvou měsíců prodělal strašně moc jako změn v sobě, protože v den, kdy vyhlásili státní karanténu, možná to ještě nebyl… v den, kdy zakázali vlastně divadla, tak jsme měli mít premiéru inscenace. Hezká inscenace a role, na kterou jsem čekal, hlavní role. Já jsem tam dělal sice velký role, ale hlavní jako žádnou a těšil jsem se na ni, takovej nějakej posun je tu, už taky starší… nebo starší pán, je to normální prostě jako chlap. (smích) Ale už to není kluk žádnej. Tak mi na tom hodně záleželo. Těšil jsem se na tu premiéru a vlastně ráno nám volali, že ne. To bylo takový strašně divný, takže já jsem byl strašně naštvanej, smutnej, nevěděl jsem, co s tím. No a pak ve mě nastala strašná panika, protože já jsem se bál chodit ven.

Bohužel na mě média přenesli to, že jsem se fakt bál toho, co se jako může stát, co se jako děje, byl jsem v panice, já jsem nebyl schopnej ani jít nakoupit, jo? Když jsem někam šel, tak zabalenej v igelitu, postříkanej desinfekcí. A nedokázal jsem se toho prostě zbavit. A nechtěl jsem, ale prostě jsem tomu podlehl. Pak jsem se nějak vzpamatoval, říkám si, že takhle to prostě nejde. Dokázal jsem se tomu jako postavit, tomu, co na nás ty média jako tlačily, přestal jsem poslouchat… noviny číst jako… nebo poslouchat televizní zprávy a číst noviny a udělal jsem si na to nějaký svůj názor. A začal jsem si užívat to, že jsem vlastně doma se svým synem vlastně. Strašně prostě hezký. On je šťastnej, když se probudí a má v posteli oba dva rodiče. A celej byt jsme přestavili prostě na nějaký bunkry a autíčka. A je ve věku, kdy se učí zvířátka, ale my tady žádný zvířátka nemáme, že jo, takže já mu hraju ty zvířátka. Jediný zvířátko, který umí udělat, je Tarzan. (smích) Nechápu, jak jsme k tomu došli, ale pejska, kočičku nechápe, Tarzana chápe.

Takže jsem si začal užívat, že jsme jako doma. No, ale pak zase přišel po dalších pár týdnech jako boom s tím, jestli vůbec se do divadla někdy vrátíme a jestli se tím budu ještě někdy dál živit, protože kdyby divadla krachly, tak já najednou jsem nevěděl, jestli mám jako na co pozvat, nebo začal jsem mít jako paniku, co vlastně bude, bude se točit, nebude se točit?  Takže já jsem najednou se ocitl absolutně bez příjmu, nejdřív mi to bylo jedno a pak jsem si začal uvědomovat jako – sakra, já musím ty složenky platit.